Můj rok 2014 (2.část)

4. ledna 2015 v 19:15 | šárka |  blog
Pic mladší

V sezóně 2013 byl mým nejoblíbenějším pilotem Marcus Ericsson a já se bála, že bez něj to bude v paddocku GP2 nuda.Ale naštěstí jsem se mýlila. Našla jsem si za něj náhradu v podobě Arthura Pica a jeho fyzioterapeuta Emiliena a musím říct, že to tam nakonec letos bylo ještě lepší!

Arthur v předchozích třech letech závodil ve Formuli Renault 3.5 a rok 2014 byla jeho nováčkovská sezóna v GP2. A rozhodně není prvním jezdcem, který z FR 3.5 do GP2 přestoupil. Každý pilot, který změní tyto série a spatří mě i v GP2, na to nějak zareaguje, buď je nadšený nebo zděšený. Mě Arthur celé ty tři roky ve Formuli Renault 3.5 ignoroval, tak jsem byla opravdu zvědavá na jeho reakci (i když mi bylo jasné, že bude patřit k těm zděšeným).


Arthura jsem letos měla příležitost poprvé potkat v Monaku, na obědě si mě vůbec nevšiml (ach ta drzost) až na startovním roštu, když jsem se mu stejně jako za časů Renaultů postavila před přední křídlo, bylo vidět jak mu došlo, že tuhle situaci už někdy zažil. Ve tváři měl tak zděšený výraz, že vypadal, že z toho auto uteče. Zděšeně se pak tvářil kdykoliv mě v průběhu toho roku potkal, a že to, jak u mých oblíbenců bývá, bylo hodně často.

Arthur je dost introvertní osoba, zatímco se ostatní piloti baví dohromady v hloučku, on sedí v koutku a šeptá si do ucha se svým fyzioterapeutem. Je to takový introvert, že ani autem se nepřiblíží ostatním. Když ostatní vozy v paddocku čekají, až budou puštěny na trať, stojí všichni v řadách za sebou, kolem nich mechanici, novináři, hosté a další osoby, které mají štěstí na tato místa zavítat. Pak dlouho nikdo a na konci úplně sám vůz Arthura Pica a nad ním s deštíkem Emilien. Ti dva jsou však vážně skvělá dvojka. V těchto nižších sériích ještě není běžné, aby piloti měli svého osobního sluhu, ale za Arthurem už od Renaultů Emilien pobíhá s pitím, deštníkem,přilbou a kdovíčím ještě (má toho plný batoh), letos k tomu ještěpřidal, že Arthurovi za zadní křídlo tlačí auto. Prostě otrok jak má být.

Ve WSR jsem Arthura nikdy nezažila na tiskové konferenci, i když jsem si to přála. Nebyl ale tak dobrý, aby pravidelně jezdil na stupních vítězů. Ale letos jsem si to konečně vynahradila. Byla jsem na všech tiskových konferencích, na kterých byl on (což zároveň byly všechny konference, kterých jsem se mohla účastnit, měli jsme tedy na sebe letos dost štěstí).

A samozřejmě jsem ho tam zase pěkně týrala. Když mě uviděl při čekání na svou první tiskovou konferenci vůbec (po kvalifikaci na závod v Maďarsku) tak si chudák zalezl do kouta místnosti , s hrůzou v očích mě pozoroval a tvářil se že se rozbrečí. Já se z toho smíchy válela po stole, z čehoj se samozřejmě jeho děs v očích ještě zvýšil. A takhle podobně to tam mezi námi chodilo běžné.

Pozitivních emocí z jeho strany jsem se dočkala jen dvakrát. Jednou když jsem šla proti němu a vítr mi nadzvedl sukni (jindy nenadzvedávací!) a on se mi smál (možná výsměch není pozitivní emoce, ale pořád lepší než ignorace nebo zděšení) a podruhé se na mě usmál, když mi omylem po svém první vítězství šlápl na nohu (jen jestli to bylo omylem!). Já si myslím, že bysme si s Arthurem mohli skvěle rozumět, ale to by chtělo začít nějak úplně od začátku, tohle už je nadobro ztracený.

Ale zpět k té první tiskové konferenci v Maďarsku. Už když to začalo vypadat, že se Artur v kvalifikace umístí mezi prvními třemi, začala jsem přemýšlet na jaké nejvhodnější místo si sednout, abych to k němu měla při tiskovce co nejblíž. Když skončil druhý zabrala jsem si místo, zabrala jsem si to nejlepší místo. Ale když konference začala, piloti si to popletli a druhý se třetím si prohodili místa. Když je moderátorka konference ujistila, že tak mohou zůstat sedět, řekla jsem si, že tohle ne a šla jsem si sednout na druhou stranu před Pica. Jen co jsem dosedla, moderátorka konference si to rozmyslela a řekla až se raději vymění, tak si Artur šel sednout na druhou stranu před mé bývalé místo. Mě už bylo blbé se vracet, tak jsem si ještě přesedla do první řady, abych to k němu měla nejblíž alespoň našikmo. Samozřejmě se Arthur na mé přesedávání blbě díval, a i ostatní novináři se mě pak vyptávali, co jsem tam prováděla, ale já se ho přeci jen tak lehce nevzdám!

Druhý den přišlo Arturovo první vítězství v GP2. A stejně jako jsem byla ráda, že jsem byla přítomna Ambergovým prvním stupnům vítězů ve FR 3.5, tak jsem byla nadšena že mohu být a Arthurova prvního vítězství. Bohužel zde novináři pod stupně vítězů nemohou, ale alespoň jsem mohla sdílet jeho první vítězné chvíle na tiskové konferenci. A tahle konference byla vážně super. Bylo nás tam totiž dohromady jen pět. Arthur, Adrian Quaife Hobbs (třetí pilot byl diskvalifikován), pak moderátorka, jeden český novinář a Já. Seděli jsme tedy vlastně jen u stolu proti sobě a všechno se neslo v takovém rodinném duchu. A oba dva jezdci byli milý a šťastní za výsledek (ten závod totiž přinesl dost šokující zvrat).


Správná obědová společnost

Nejoblíbenější část dne v paddocku GP2 jsou pro mě obědy. Ne však kvůli tomu jídlu, ale kvůli tomu, že tam s námi obědvají piloti.(samozřejmě že tohle z ní dost neprofesionálně, ráda bych napsala, že má nejoblíbenější část dne je v boxové uličce či na startovním roštu, ale tam mě nepustí, tak všechny stížnosti směřujte na FIA.) A nejlepší je, když se vám povede sedět u stolu s nějakým pilotem GP2 (já letos třeba seděla s Danielem Abtem, Richelmim, a dvakrát s Vandoornem a pak s nějakými piloty GP3), ale jeden oběd byl přeci jen lepší než ty ostatní:

Tedy ne že byste tam někdy nezažili pořádný pocit, co znamená forever alone. Už se mi párkrát stalo, že jsem seděla sama u stolu pro 9 lidí, přičemž všude okolo plno, hovor v plném proudu, pak někdo přišel k mému stolu,zastavil se, rozhlížel se po celé místnosti, pak se sebral a odešel si sednout jinam. To se mě vždy docela dotklo, vedle mě má osm volných míst, to mu nestačí? Co je na mě tak špatného? Pak mi došlo, že nehledal prázdný stůl, ale spíš nějakého kamaráda, vedle kterého by si sednul. Jeden z těch, který mi tohle udělal, Alex Lynn (budoucí šampion GP3) se ale pak vrátil a sednul si k mému stolu. Tím to ale nekončilo. V GP2 jel ten víkend svůj první závod můj oblíbený jezdec Pierre Gasly (on jinak jezdí ve FR 3.5), a ten si zrovna nandaval oběd, na sobě měl tričko Red Bullu, stejné tričko měl i Lynn. Ha to by mohli být kamarádi! Taky že jo, Gasly přišel a sedl si k nám. Důvod, proč mám Gaslyho ráda, je jeho kamarád Andrea Pizzitola (pilot FR 2.0), což je můj velký idol. A ten zrovna přijel Pierra do Monzy podpořit. A kde sedí Gasly, tam bude sedět i Andrea, takže ke stolu přišel i on. Od toho momentu mě žádný Šampion GP3 ani Gasly nezajímal, a celý oběd jsem se nemohla vynadívat na Andreu. Důvod proč se mi líbí Andrea je ten, že mi vždy přišel hodně podobný s Kevinem Ceconnem, což byl můj oblíbený pilot GP2 ze sezóny 2013, velmi brzy ho ale vyhodili a vrátil se právě až letos na Monze. Sedl si zrovna k vedlejšímu stolu, v úhlu mého pohledu byl těsně za Andreou, takže jsem konečně mohla pořádně porovnat jejich podobu (to očumování bylo samozřejmě jako vždy strašně "nenápadné") A vedle Cecotta ještě seděl jeho kamarád Stefano Coletti, což je další můj oblíbenec, takže naprosto ideální místo, člověk nevěděl kam dřív s očima.

Taky je zajímavé se takhle podívat pilotům blíže do života. Kromě těch tří pilotů totiž u stolu seděli i jejich rodiče. Gasly se tam celou dobu se svojí mámou hádal o maso, ona mu ho nutila, on ho nechtěl, nakonec mu ho hodila na talíř, ale on všechno dojedl a maso bylo jediné co mu na talíři zbylo.

Ale aspoň jsem se tam s Gaslym i Andreou seznámila, do té doby jsme se neznali. A v rozvíjení našich vztahů jsme pokračovali jen o pět dní později na WSR v Maďarsku.

I chození na WC je tu speciální

V Monze se také naskytl jeden problém, v paddocku GP2 totiž nebyly rozděleny záchody na pánské a dámsé. A umíte si představit chodit na WC se svýma úplně největšíma idolama, co jen můžou existovat? Většina holek tedy raději chodila na jeden hodně vzdálený fanouškovský záchod. Ale jednou jsem se přeci jen rozhodla ty toalety v paddocku GP2 navštívit. Nejvíc jsem tam nechtěla potkat Emiliina (to je ten Picův fyzioterapeut), který byl letos mým největším idolem (myslím, že je praktické mít za idola i nějakého běžného zaměstnance,protože u něj určitě máte větší šanci než u pilotů, Emilien je ale gay, tak jsou mé šance opět na nule). Bylo tam pět takových domečků vždy po třech kabinkách (zda jsou tam i pisoáry, kterých jsem se nejvíc bála, jsem nevěděla, později se ukázalo, že tam naštěstí nejsou). Všude kolem se plížily statečné ženy, které se taky rozhodly jít dovnitř. Našla jsem jeden záchodový domek, kde byla obsazená jen jedna kabinka. Jupí tu beru, že by právě v té jedné kabince byl zrovna Emilien je šance 1 ku 600 (šestset je ten zbývající počet chlapů v paddocku). Samozřejmě že z té kabinky Emilien nakonec vylezl. A polekal se mě stejně jako já jeho. Ale tím to neskončilo, jen co za ním zapadly dveře, vtrhl dovnitř Patric Niederhauser (jak už jsem psala, můj největší idol z GP3) za ním se ty dveře ani nezavřely a už vevnitř byl Arthur Pic! To už na mě bylo trochu moc a zdrhla jsem odtamtud.

Není na tom samozřejmě, hrozné že bych nepřežila potkat na záchodek Emiliina, jako spíš ta pravděpodobnost, že tam bude právě on, a navíc kdyby jen on. Jsem na záchodech tři vteřiny a za ně tam potkám tři své největší idoly! Ale i ta samotná praktická část je trochu divná, neumím si představit, jak by se mi podařilo vyčůrat, když by v kabince z jedné strany čůral Artur Pic a z druhé Patric Niederhauser.

Ti další z GP2

Letos pro mě v GP2 byl nejdůležitější pilot již zmiňovaný Artur pic a pak v Monze Pierre Gasly, ale těch pilotů bylo mnohem víc. Už od sezony 2013 (a nebo možná už od jeho působení ve FR 3.5 o sezonu dříve?) je pilotem, se kterým se tam skutečně bavím Daniel Abt. Já mám strašně ráda Němce, a v motosportu jich je bohužel nedostatek, takže naštěstí Abt je jedna taková výjimka. Jako docela paradox mi přijde, že kdyby to nebyl automobilový závodník ,tak by se se mnou takový kluk jako on v životě nebavil. Ale postupně začínám přicházet na to, že my fans máme přeci jen nějakou výhodu, a tou je naše láska k motorsportu. Jen jí musíme umět využít na tom správném místě, kde jí ti správní lidi dokáží ocenit.


Nejvíc jsem se letos těšila na Stefana Colettiho. On si mě pamatuje ještě z mých fanouškovských let, kdy jsme se vídali v Monaku, což mi od něj přijde krásné. Ale bohužel jsem na něj měla letos docela smůlu. Jezdil za tým Racing Engineering, to je jediný tým, kde se znám s paní z PR. A ta nás loni v Monaku seznámila s Fabiem Leimerem a Julieanem Lealem, s kterými jsem si pak skvěle rozuměla celou sezonu. Takže jsem doufala, že se letos to samé bude opakovat s Colettim a Marciellem.

Ale v Monaku jsem naše seznamování odložila, psala jsem si seminárku a zrovna předemnou seděl Pic s Emilienem, a od těch jsem se fakt nechtěla hnout, proto jsem kluky z Racing Engineering obětovala. V Maďarsku to pak byla jedna smůla za druhou, nejdřív jsem musela jít na poslední autobus, pak Stefano dojel druhý, tak jsem nechtěla rušit, následně ho penalizovali, to jsem vůbec nechtěla rušit, a pak se někde pani z PR zdržela na celé dopoledne. Dočkala jsem se až na Monze, ale to už bylo dost pozdě na to rozvíjet celosezonní přátelství .

Stoffel Vandoorne je další z pilotů kteří do GP2 přišel z FR 3.5 a na mou přítomnost podobně jako Arthur Pic zareagoval zděšením (ale nemyslete si, že jsou ze mě všichni jen zděšeni, to pouze tito dva - a Marcus - ostatní bývají nadšeni, ale člověku přeci jen více v paměti uvíznou ti zděšení), ale postupem sezóny se to docela lepšilo. Když se mnou přežil oběd v Monaku, tak snad poznal, že tak hrozná nejsem. Ale další závody to bylo opět horší. On není moc nadšený z toho když ho člověk fotí (ale co mám dělat asi jiného, když je to moje "práce"?) a přitom společně s Abtem jsou jediný dva piloti, kteří na každé fotce vypadají perfektně. Ale nakonec si zvykl a na konci sezóny se na mě dokonce i pokusil usmát, i když mu to moc nešlo, jelikož on spadá do té kategorie "never smiling guy".


Marco Sorencen byl pilot, který se mě za celé tři sezony v FR 3.5 nevšimnul, ač to byl pilot, kterého jsem si fotila nejvíce. Zaměřovala jsem se tam totiž nejvíc na české týmy, přičemž ISR byla nuda, takže jsem fotila hlavně Lotus, a před Marlonem Stockingerem jsem se styděla, protože je moc krásnej, takže zbyl jen Sorensen. Letos ale v průběhu sezóny začal jezdil kromě FR 3.5 i GP2. A když mě poprvé viděl v paddocku GP2 tak byl jako vyměněný. Zdravil mě, byl samý úsměv (přitom to taky vždy byl "never smiling guy") a to jsem si myslela, že mě ani nezná . Pak když jsem se po Maďarku a Monze vrátila na FR 3.5 byl strašný nezvyk, když při stejných situacích, při kterým mě na mém posledním WSR závodě ignoroval, byl teď najednou strašný kamarád.

Jako fotograf mám jeden problém. Čím víc ty piloty znám, tím trapnější mi je je fotit. To pak chodím po paddocku a říkám si "toho nemůžu vyfotit" "toho taky ne" "toho už vůbec ne", takže to nakonec vypadalo tak, že jsem fotila hlavně Palmera a Richelmiho, jelikož na těch mi vůbec nezáleželo. Ale myslím, že to problém nebyl, jelikož zrovna Palmer se stal Šampionem. Fotit neživé věci je taky problém, protože před mimi vždy stojí nějaký mechanik, a ten musí dělat blbé srandičky. Jo život fotografa je těžký.
 


Komentáře

1 Moramis Moramis | Web | 5. ledna 2015 v 19:45 | Reagovat

Tak to ti trochu závidím. Hlavně Gaslyho, Lynna a Abta. :)

2 Niki Niki | Web | 5. ledna 2015 v 20:58 | Reagovat

Máš tedy velice zajímavý příběh s Arthurem :-D Letos zůstává v GP2, tak jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :-D

A historka o tom, jak maminka nutila Pierra sníst maso mě vážně rozesmála :-D

3 šárka šárka | Web | 5. ledna 2015 v 21:09 | Reagovat

[1]: jé to jsem ráda, že máš tyhle piloty taky ráda :-D

[2]: z Arthurova pokračování jsem vážně nadšena :-D Ale popravdě já na něm mám nejraději toho Emiliena, jen o něm nepíšu :-D

To maso bylo přitom takové dobré. Že by zkoušel být vegetariánem? :-D

4 šárka šárka | Web | 5. ledna 2015 v 22:19 | Reagovat

[1]:Lynn ten mě nějak nebere, za něho jsem byla ráda jen díky tomu kdo si k němu přisedl :-D

Ale Gasly je uplně úžasný. Jak jezdil zároveň ve FR 3.5 i GP2 tak jsem si ho užila vážně hodně. Ve WSR jak je můj největší oblíbenec Amberg, tak jsem Gaslyho používala na trénink. Jako že jsem například na něm  zkoušela, jak gratulovat pilotovi a přitom ze sebe neudělat debila a tak :-D A u Gaslyho mi to vždy šlo, protože mi tolik na něm nezáleželo :-D

5 Niki Niki | Web | 6. ledna 2015 v 21:49 | Reagovat

[3]: A chudáka Arthura jenom využíváš k tomu, abys mohla potkat Emiliena. Už chápu to jeho zděšení :-D

6 šárka šárka | Web | 6. ledna 2015 v 22:02 | Reagovat

[5]: ale jako že fakt, já celé tři roky ve FR 3.5 předstírala že miluju Arthura, jen abych tak mohla potkávat Emiliena. A já se tomu jeho zděšení taky nedivím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__flashReplacement__