Tam kde šachovnicová vlajka už nezavlaje – část první

21. února 2016 v 10:48 | šárka |  blog
V tomto článku se dočtete o mých vzpomínkách a zážitcích z World series by Renault, která loni odjela svojí poslední sezónu. Tato série byla totiž opravdu důležitou součástí mého života. Příběh je bohužel poněkud delší než jsem si myslela, proto jsem ho musela rozdělit na dvě části. Zde je ta první, spíše fanouškovská…

S World series jsem přišla naživo poprvé do kontaktu v roce 2008. Tedy přesněji pouze s Formulí Renault 3.5, bylo to v rámci GP Monaka, kterou jsem ten rok poprvé navštívila. FR 3.5 tam má totiž svůj závod v neděli před závodem F1. Na místě jsem ale vůbec nevěděla, o jakou sérii se jedná, bylo to něco podobného GP2 a přitom to GP2 nebyla, záhada. Hodně mě tam zaujal pilot, který celý závod vedl a nakonec i zvítězil. Byl to Pic (tenkrát ještě Charles). Doma jsem si pak o něm a následně i o celé sérii vše zjistila. Takže to byl Pic, kdo odstartoval mojí lásku k WSR.


Pic vítězí v Monaku, aneb takhle to pro mě všechno začalo


World series by Renault v té tobě také měly rády Maďarky, s kterými jsem se scházela na diskusním fóru. O WSR mi dost vyprávěly, a můj zájem o tuto sérii tak rozšířily. Samy měly WSR rády, protože jí chodili navštěvovat na Hungaroring a říkaly, že to bývá zábavnější víkend než když chodí na na F1. Tenkrát jsem to nechápala. Dnes to chápu až moc dobře. Navíc mi přijde hezké, že jedna z těchto holek fanynek se stala také novinářskou. Takže se dnes jako "profesionálky" vídáme v mediálním centru. Je pravda, že ona to dotáhla už i na F1, ale kdo ví, co ještě čeká mě…

Takže zatímco Maďarky každoročně chodili na WSR a seznamovaly se s piloty v paddocku (i s mým oblíbeným Picem), já jsem měla smůlu. Pamatuju si, jak jsem si jednoho pochmurného podzimního večera 2009, povzdychla v jaké to žiju hrozné zemi, že tady ani World series by renault nemáme. Načež jsem otevřela internet a F1sport.cz a tam titulek "Senzace, World series by Renault míří do Brna!" Byla jsem samozřejmě štěstím bez sebe a nemohla se dočkat konce května, kdy se u nás ten závod měl jet. V té době moje maďarské kamarádky začaly mít rády Alberta Costu, roztomilého španělského chlapečka, který vyhrál FR 2.0 Eurocup a míříl do FR 3.5.

Ještě před Brnem jsem se vypadala jako každoročně do Monaka, a tam jsem ho potkala, Alberta Costu, když šel zrovna okolo paddocku F1. On byl vážně nadšený, že ho někdo poznala. A pak už přišlo Brno. Samozřejmě že všichni čeští fanouškové za mohutného přispění komentátorů jako ovce fandili českým týmum ISR a Charouz Racing a jejich pilotům Salaquardovi a Charouzovi. To nás s mými kamarádkami zajímali jiní piloti, Daniel Ricciardo, Brendon Hartley, Stefano Coletti a samozřejmě nejvíc Albert Costa. Ten jen co mě uviděl, okamžitě věděl, že mě zná z Monaka . A tak začalo jedno možná malé, ale pro mě velmi důležité přátelství.


Daniel Riciardo v Brně

Zajímavých lidí se v brněnkém paddocku se ale dalo najít mnohem víc. Charles v té době sice už dávno jezdil v GP2, zato ve FR 2.0 jezdil jeho bratr Arthur, který oba brněnské závody vyhrál. S Arturem jsem si pořídila i fotku, na které se tváří opravdu vyděšeně. Stejně jako v Brně začalo naše přátelství s Costou, začala tam i Arthurova noční můra, která trvá doteď. A stejně si myslím, že to nejhorší ho čeká ještě letos :D (bude totiž jezdit v týmu mých kamarádů, tak už si připravuju rozhovory atd.) V rámci World series by Renault se jezdily i demo show s vozy formule 1, většinou je pilotoval nějaký rezervní pilot v Renaultu. V Brně to byl Jerome D´Amborsio, bohužel ten rok mě ještě vůbec nezajímal, ale mým idolem se stal až o rok později když už jezdil v F1, tak jsem si to Brno trochu vyčítala, proč jsem si ho nevšímala. Naštěstí ani s ním to ještě není uzavřená kapitola a jsem přesvědčena, že to nejlepší nás s ním čeká také letos a to ve formuli E (též s ním chystám rozhovor)

Na neděli jsem měla VIP vstupenku, a tam z jednou výhod byl přístup na startovní rošt. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, vidět je všechny takhle v autech zblízka. To opravdu působili jako praví hrdinové. Od té doby co jsem startovní rošt opustila jsem měla jen jedno přání - dostat se na něj znova!!!


V Brně jsem se poprvé v životě dostala na startovní rošt: ve voze Stefano Coletti

Za rok už se v Brně World series by Renault nejela, stali jsme se tak jedinou zemí, kde se tato série jela pouze jednu sezónu. Já však nejsem ten typ, co by se omezoval jen na to, co se děje v jeho zemi. Vzala jsem několik kamarádek a vypravily jsme se do Maďarska. Poprvé jsem sice na vlastní pěst cestovala o pár let dříve do Monaka, ale stejně to byla pro mě cesta do velkého neznáma. Třeba úplně poprvé v životě jsem jela vlakem, spala jsem v hostelu, naučila se cestovat po úplně cizím městě. Byla to obrovská zkušenost. Dnes je Budapešť téměř mým druhým domovem, a jediným městem ve kterém se nedokážu ztratit :D


Plné tribuny, tím se WSR vždy mohla pyšnit

Ten rok byl nejvýznamnějším pilotem asi Daniel Ricciardo, několik dní předtím totiž zrovna podepsal s Toro Rosso,takže ve FR 3.5 závodil pilot F1 (i když to nebylo poprvé ani naposled) . O to lepší to bylo, že hájil barvy českého týmu ISR. Navíc měl ten víkend narozeniny (stejně jako jeho týmový kolega Nathaneal Berthon). Takže se toho kolem něj dělo opravdu hodně. Druhým pilotem od Red Bullu tam byl nováček Jean Eric Vergne, opravdu pěkný týpek. Byl to i první rok pro Alexandra Rossiho a nechyběl ani Arthur Pic. Maďarské fanynky měli další své dva velké idoly, Stena Pentuse z Estonska a hlavně se ten rok plně rozjela histerie kolem Alberta Costy. Maďarky milovali Costu a on miloval je (to mi později řekl, a já nevím zda kvuli tomu mám mít zlomené srdce). O to úžasnější bylo, když mě v tom davu Maďarek rozpoznal a byl na mě nejhodnější ze všech :D Jasně teď už to zní dost pubertálně, ale tenkrát mi na tom vážně dost záleželo. Navíc Albert Costa je dodnes jeden z nejhezčích kluků s kterými se bavím.


Albert Costa, miláček maďarských dívek


Tenkrát ve WSR závodil ještě i Charouz

V zimě 2011/2012 pak Charles Pic podepsal z Marusií v F1. Co má tohle společného s WSR? Hodně. Přišli první předsezónní testy F1 a Charles se v boxech objevil s takovým hezkým klukem, do kterého jsem se hned podle fotky zamilovala :D Jelikož si toho pěkného doprovodu všimly i ostatní fanynky, zjistilo se, že je to Emilien, který dělá Charlesovi fyzioterapeuta. Navíc Emilien nedělal fyzioterapeuta jen Charlesovi ale i jeho bratrovi Arthurovi, který v té době jezdil již ve FR 3.5.


Ten kluk z fotky

A pak z jara 2012 přišla TA zpráva. Jules Bianchi z GP2 přechází do Formule Renault 3.5! Nadšení u fanynek bylo obrovské, už jsem to popisovala jinde, ale toto jsou přesně ta místa, kde se příběhy střetávají, proto jisté části následujícího textu asi občas budete poznávat.

Zatímco v GP2 jsou od vás piloti odtrženy několika ploty, ve Formuli Renault vám je naservírují na stříbrném podnose. Na zahřátí jsou tam autogramiády a pak si je můžete kdykoliv odchytit v paddocku pro společnou fotku. Tohle byl rok, kdy fanynky Bianchiho nejvíce žraly, a nemohly se dočkat až v pátek při volném tréninku F1 mrkne do obrazovky, a ony z toho udělají animky. Takže se všechny samozřejmě těšily na to,až se WSR pojede zrovna v jejich zemi.

Znovu se opakuji, ale každý rok mám ve světě motosportu jiného idola a Bianchy byl můj "idol 2012", ten rok pro mě byla World series by Renault sérií číslo jedna, já nevynechala ani jeden závod a dokonce jsem někdy vstávala, abych se dívala na kvalifikace na live timingu (jelikož kvalifikace se v tv nedávají). Úplně nejhezčí moment byl, když Jules vyhrál svůj první závod zrovna na můj svátek. Tenkrát si vzpomínám, jak jsem si říkala, že samozřejmě ještě stylovější by bylo, kdyby vyhrál na mé narozeniny, ale jelikož se na mé narozeniny závod nejel, musela jsem se smířit se svátkem. Já si totiž vždy přála, aby se na mé narozeniny jel nějaký závod F1(jiné série které sleduji, se už v té roční době už nejezdili). Samozřejmě to nebyl žádný sen, prostě jen takové nevinné přání. Dočkala jsem se, bohužel se jednalo o 5. října 2014.

Ale vraťme se do těch krásných časů, když Jules ještě žil. Ještě než jsem jela do Maďarska mě každoročně čekalo Monako. Tam byl Jules zároveň jako rezervní pilot Force India i jako jezdec FR 3.5. S Kat jsme Julese potkaly u vchodu do paddocku F1 a ač všude bylo plno fanoušků, Julese kromě nás nikdo nevšímal (fanoušci jsou totiž občas strašní ignoranti), takže Jules byl za nás rád a i nám dokonce děkoval. Pro mě to bylo naprosto senzační setkání. Ten víkend se konala i slavná Pirelli akce, tam jsme si s Julesem pořídili naší druhou společnou fotku a náležitě ho tam okukovaly.

Jakožto fanynka WSR jsem o této sérii dost psala na facebooku a publikovala i fotky ze závodů. Ten rok začal zrovna Lukáš připravovat svůj video magazín o Word series by renault, a jelikož na fb viděl mé nadšení z této série, i to že jí pravidelně navštěvuji, vzal si mě na výpomoc. A to hlavní, na Maďarsko mi zažídil novinářskou akreditaci! Takže jsem samozřejmě byla štěstím bez sebe že uvidím Bianchiho ještě blíže než běžný divák. Ale pro můj život to mělo ještě zásadnější význam, tak totiž začala má novinářská kariéra.

Na začátku září jsem se tedy vydala do Maďarska s novinářskou akreditaci na krku i s velkými očekáváními. 2012 si myslím, že se dá nazvat jako ta nejlepší sezóna, kterou Word series zažila. Týmy f1 se totiž rozhodly ten rok dát do FR 3.5 své rezervní piloty. Jelikož kdyby jezdili v GP2, nemohly by se účastnit pátečních tréninků v F1. Ve FR 3.5 tedy ten rok jezdil kromě Julese Bianchiho i třeba Sam Bird, Antonio Felix da Costa nebo Alexander Rossi. Albertovi Costovi ten rok došly peníze, tak se ten rok musel spokojit pouze se závoděním v Megane trophy (která se také jezdila v rámci Word series by renault).

Pro mě bylo neuvěřitelné vidět, kam všude máme přístup. Cítila jsem se jako bych se doma v obýváků dotkla prstem televizní obrazovky a najednou se ocitla v mých oblíbených scénách. Z oněch "filmových scén" na mě zanechalo největší dojem stát při kvalifikaci vedle garáže Julese Bianchiho a on kolem mě vyjížděl ven. A nebo také oslavy da Costových vítězství, když přijel do parc ferme. Byly to přesně ty samé scény, které jsem viděla v televizi při oslavách jeho vítězství v GP3 též v Maďarsku (jezdil obě dvě série najednou). A teď jsem se na ně nedívala v TV, ale byla jsem jejich přímým účastníkem.


Da Costovo typické vítězné osedlání býka

A také jsem se konečně poprvé od Brna dostala na startovní rošt. Asi to těžko dokáže pochopit ten kdo to nezažil, ale musím říct, že ze začátku pro mě bylo opravdu obtížné po startovním roštu chodit, protože z něj sálala taková úžasná energie, že to prostě nejde :D


V Maďarsku jsem nejvíce času trávila se stájí Tech 1, v ní kromě Julese Bianchiho jezdil i Daniel Abt, do které ho jsem se zamilovala pět dní předtím při finálovém závodě GP3. V Maďarsku to byl jeho první závod, a nedá se popsat jak jsem byla nadšena, když jsem zjistila že tam bude. .Tenkrát jsem šla ještě na autogramiádu, tak jsem jako první běžela za Tech 1, a tenkrát mě Daniel strašně dojal svou přátelskostí, Jules zase svým smíchem když podepisoval naší společnou fotku. Pak jak jsem říkala, víkend jsem strávila před garáží těchto kluků, a před Julesovým křídlem jsem stála na startovním roštu, za což jsem dodnes vděčná. Před Danielovým předním křídlem jsem stát nemohla, jelikož jsem pro něho byla klasicky smůlo nosič a on tedy stál moc vzadu (ve formuli e se naštěstí na startovní rošt vchází odzadu takže tam jsem to k němu měla blízko :D) . Jules bohužel ten víkend nevyhrál (takové štěstí měly až o 14 dní později francouzsky) ale alespoň získal jedny stupně vítězů. Tenkrát jsem mu i gratulovala a seděla proti němu na tiskové konferenci. To je taková má vlastnost, že sedím vždy v první řadě, ať už jde o školu nebo tiskovou konferenci :D


Tohle byl náš šampion

A ještě se mi splnil jeden takový neuvěřitelný sen. Jak se mi líbil Emilien od Artura Pica, tak jsem v průběhu sezony viděla spoustu fotek ze startovního roštu, jak nad arthurovou formulí stojí Emilien a drží mu deštík. A z Maďarska jsem si najednou takovou fotku odvážela i já. Nutno dodat že Emilien držící Arturovi deštník je jedna z mých největších motoristických atrakcí dodnes :D


Tenkrát jsem také na Emiliina poprvé vyzkoušela mojí seznamovací taktiku. Emilien jakožto nejkrásnější kluk z paddocku byl totiž idolem všech holek kolem WSR se pohybující. On ale je stejně jako Artur velký introvert, a těch holek se bál. Takže já jsem začala předstírat, že miluju Pica a Emilien mě vůbec nezajímá. Dopadlo to tedy tak, že Pic má ze mě dodnes hrůzu kdežto s Emilienem se to vyvíjí v rámci možností celkem dobře :D A jaký byl tedy můj maďarský trik? Šla jsem se vyfotit s Arthurem a ten foťák jsem strčila Emilienovi.

No prostě jsem si ten víkend náležitě užila. A to tak, že jsem si řekla, že ho musím zažít znova. A rozhodla jsem se, že ještě pojedu na poslední závod sezóny do Barcelony. Tohle považuji za takové klíčové rozhodnutí mé novinářské kariéry. Poprvé jsem se vydala nějak úplně sama. A to do zcela neznámého města. Pamatuju si ,jak jsem první večer po příletu ležela na hotelu v posteli a děsila se co jsem to provedla (stejné pocity jsem zažívala i letos v Abu Dhabi :D) . Nakonec se to ale ukázalo jako nejlepší rozhodnutí mého života.


Průběh víkendu byl podobný jako v Maďarsku, akorát tentokrát šlo o všechno. Byl finálový víkend a mělo se rozhodnout o titulech ve všech třech sériích. Série Megane trophy měla jasnou hvězdu: Albert Costa, velký formulový talent, který do pro něho podřadné Megane Trophy musel odjetí proto, že mu došly peníze. Navíc pochází přímo z Barcelony, takže na okruhu měl nejen celou svou rozvětvenou rodinu ale i spousty fanoušků. Titul měl již téměř jistý. Do barcelony totiž přijel s velkým bodovým náskokem a navíc si v kvalifikacích vybojoval jedno druhé místo a jedno pole position, jeho největší soupeř naopak startoval až ze vzdálenějších pozic.

A pak přišel start prvního závodu, zhasla červená světla, všichni soupeři odjeli, jen na druhém místě zůstal stát růžovo/žluto/zelený vůz Alberta Costy. Problémy se spojkou, maršálové otevřeli vrata v boxové uličce a domácího hrdinu odvezli do garáže, z které už nevyjel. V závodě bohužel dokázal zvítězit Albertův rival v boji o titul Bas Schothorst, aktuálně největší nepřítel celé Barcelony. Albertova šance na titul se téměř rozplynuta. Bas byl navíc takový ten typický filmový záporák, slizoun s dost německými rysi. Kdežto Albert byl typický klaďas, talentovaný hodný kluk z chudé rodiny.

V neděli Albert startoval z pole position, ale zvítězit mu nestačilo. Bas musel dojet čtvrtý nebo horší. Začal závod, Albert si udržel vedení a začal ukazovat, že je opravdu pilot jiné třídy. To jak rychle si dokázal vybojovat tak obrovský náskok, jsem v životě neviděla. V této sérii je zvykem, že piloti jezdí v jednom hloučku. Ale tady Albert vedl rozestupem větším než cílová rovinka a až za ním hlouček zbytku pole. A Albert svůj náskok neustále zvyšoval. Bohužel mu to nebylo nic platné. Hlavní záporný hrdina se probojovával startovním polem vpřed. Teď už byl čtvrtý, stačilo jedno místo a titul by byl jeho. A také že třetího pilota, bezejmenného Albertova kolegu, už dohnal, neustále to na něj zkoušel z jedné strany, pak z druhé, nedal si ani chvíli pokoj, ale poloamaterský pilot z třetího místa se držel. Bas však nepřestával útočit. To byly ty okamžiky, kdy celé mediální centrum stálo na nohou, aby mohlo sledovat tuto dechberoucí bitvu. Albert už byl v cíly. Teď se muselo čekat na ostatní piloty, Bas pořád útočil, byly to nekonečné vteřiny než do cíle dojela i tato dvojice. Ale pan bezejmenný to dokázal a Albert se stal šampionem. Mediálním centrem se ozvalo pištění Albetových obdivovatelek a všichni se rozběhly pod stupně vítězů. V tu chvíli začalo pršet. Nikomu to ale nevadilo, déšť posloužil místo konfet a báječně dokreslil atmosféru. Albertovi dojatí rodiče, skandující mechanici, celá Barcelona slavící domácího hrdinu a samotný vítěz objímající se s da Costou. Nechyběli Albertovi typické tanečky, a všechny další věci které k oslavám jeho vítězství patřili. Pak všichni promočení od deště zamířili na tiskovou konferenci, tam Albert pronesl strašně dojemnou řeč, vyfotil se s celou svojí rozvětvenou rodinou a od té doby si už nikdy nezazávodil.


Pak přišla rozhodující bitva ve FR 3.5. Ale ještě než se k ní dostaneme, potřebujeme jednu vsuvku. V té době jsem měla dva velké závodnické idoly, Alberta Costu a Marcuse Ericsson z GP2. Když jsem tak Alberta na terasách nad boxy sledovala bojovat o titul, vyslovila jsem přání, že bych si strašně na startovním roštu přála vidět i Marcuse. Tím jsem samozřejmě myslela, že bych chtěla získat akreditaci na GP2 a na startovním roštu stát před jeho předním křídlem, jako jsem to měla u pilotů FR 3.5. Ale vyslovila jsem to jen: "chci vidět Marcuse na startovním roštu"

Z tiskové konference s Albertem Costou jsem zamířila na startovní rošt FR 3.5. V tom závodě měl o titul bojovat Jules Bianchi s Robinem Frinsem. Já se na startovním roště držela mezi mými dvěma oblíbenými piloty, Julesem v první řadě a Picem, jemuž jako vždy držel deštník Emilien, který stál myslím na sedmé pozici. A jelikož to bylo možná úplně naposled, co jsem měla možnost je vidět, náležitě jsem si užívala každou vteřinu, ale najednou mě něco táhlo do zadních řad startovního roštu, když jsem se ale podívala za Pica, neviděla jsem tam žádný vůz mého oblíbence. Tak co bych tam chodila? Já nechci opustit Bianchiho a ani Pica, ještě když je to naposled! Ale pořád mě to táhlo tak jsem šla. U prvního auta jsem vrazila do Marcuse, který tam byl jako VIP host. Takže přání se mi splnilo opravdu rychle, a doslova jak jsem ho řekla, ale já to myslela úplně jinááák!!!!!!!!!!!!! S Marcuse jsme pokecali, protože v té době už jsme se znali. Ale já jsem se pak celou zimu bála, že kvuli němu nedostanu tu akreditaci na GP2, protože jsem ho přeci už na tom startovním roštu viděla!!!O půl roku později jsem ale v Monaku před tím jeho předním křídlem opravdu stála.

Ale vraťme se do finálového závodu FR 3.5. Jelikož jsem v té době byla ještě bez internetu v mobilu, neměla jsem tušení jaké je v šampionátu po sobotním závodě pořadí. Já vím, je to trochu zvláštní,ale na místě takové věci víte vždy nejhůř. V závodě Frijns Bianchiho sestřelil. Bianchi nebyl schopen v závodě pokračovat, ale Frijns do cíle dojel. Za sestřelení však byl penalizován, a spadl mimo body. Kdo ale získal titul? Vlastně to nebylo ani příliš důležité, Formule Renault 3.5 totiž měla jiného hrdinu. Závod opět famózním způsobem vyhrál Antonio Felix da Costa. On do sezony sezóny nastoupil až v půlce, proto sám o titul nebojoval. Ale ze čtyř závodů, na kterých jsem byla, zvítězil třikrát. Pod stupněmi vítězů začalo opět pršet z čistého nebe a Antonia přišel pro změnu obejmout Costa, oni dva byli opravdu blízcí kamarádi. No další doják tohoto dne.


Da Costa: budoucnost byla jeho

Kdo vyhrál šampionát jsem se dozvěděla tak, že jsem toho odpoledne potkala Julese Bianchiho. Šel zrovna k traťovým komisařům, a jeho výraz ve tváři byl výraz člověka, který prohrál…

Do třetice se bojovalo o titul i ve FR 2.0 Eurocupu tam proti sobě bojovali vycházející hvězdy Stoffel Vandoorne a Daniil Kvyat. Taky do byl závod plný zvratů, nehod a napětí. Titul získal Vandoorne a ani tentokrát stupně vítězů neopomněl navštívit déšť.
 


Komentáře

1 Moramis Moramis | Web | 21. února 2016 v 12:21 | Reagovat

Opět krásný článek :-) já na WSR koukala jen trochu :-) když jezdil Ant, tak jsem koukala pravidelně a po jeho odchodu jsem viděla jen pár závodů :-) ale 1. šampiona si pamatuji Wickense a moc jsem ho nemusela, ale v dtm ho mám oblibě ;-)

2 šárka šárka | Web | 21. února 2016 v 12:30 | Reagovat

[1]: jsem ráda, že se ti článek líbí :-) já právě Wickinse pamatuju hlavně z vyprávění maďarek, ty ho rády měli, ale mě tady ze začátku nebyl příliš sympatický :-D

3 Niki Niki | Web | 21. února 2016 v 18:50 | Reagovat

Já si právě WSR prvně všimla, když se jelo u nás v Brně. Tak jsem si říkala, že je to zajímavá série, že za rok bych mohla do toho Brna jet. No, WSR už se v Brně nikdy nejelo, takže nic. Škoda.
Tvůj článek je super, nejvíc mě baví ty tvoje příhody přímo z místa. Občas se u toho fakt bavím :-D

4 šárka šárka | Web | 21. února 2016 v 19:01 | Reagovat

[3]: to jsem ráda, že se občas bavíš, o to se snažím :-D

škoda, že to u nás bylo jen rok, myslím že to tak hrozný návštěvnický propadák nebyl, návštěvnost byla asi 66 tisíc lidí

5 šárka šárka | Web | 21. února 2016 v 20:42 | Reagovat

A snad je z toho patrné, že ještě bude pokračování :-D

6 Niki Niki | Web | 22. února 2016 v 20:22 | Reagovat

[5]: No vždyť to je v úvodu napsaný, že je článek rozdělený na dvě části :-D Těším se :-)

Jo, a ještě jsem chtěla k tomu dodat, že taky bych si přála, aby se na moje narozeniny jel závod. Což je ale jaksi nemožný. V tu dobu se jede maximálně Závod šampionů :-D

7 šárka šárka | Web | 22. února 2016 v 20:28 | Reagovat

[6]: já vím, že je to tam napsané, jen ten článek je tak dlouhý, že než člověk dojde do konce tak to může zapomenout :-D

z toho mého článku vyplývá, že je lepší když se na narozeniny žádný závod nejede :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__flashReplacement__